Vítejte u třetího dílu našeho Šampionského maratonu – Připravte se na bomby tvrdší než pondělní budík, dnes nás totiž čěká seznámení s legendárním ranařem Marvelous Marvin Haglerem!
Hagler se narodil 23. května 1954 v Newarku, New Jersey jako první dítě Roberta Simse a Idy Mae Haglerových.
Život rodiny nebyl vůbec jednoduchý – Haglerův otec odešel, když byl Marvin ještě malý, takže Idda zůstala na pět dětí sama a musela rodinu uživit.
Hagler už od mala poznal co je to tvrdý život, jelikož ulice Newarku byly plné vražd, drog a častých nepokojů a tak pro děti nebylo neobvyklé se zaplést do problémů.
„Když jsem byl malý kluk v Newarku, sport mě držel dál od drog a gangů. Jednou jsem chtěl být někdo.
Něco mi říkalo, že zůstat na ulici není řešení.“
Hagler ve 14 letech zanechal školy a začal pracovat v továrně na hračky, aby pomohl uživit rodinu. Jeho matka vzpomínala, že její nejstarší syn chtěl vždycky boxovat a slíbil jí, že jí jednoho dne koupí dům.
Po nepokojích v roce 1967, při nichž bylo zabito 26 lidí a způsobena škoda na majetku ve výši 11 milionů dolarů, včetně zničení Haglerova činžáku, se jeho rodina přestěhovala do Brocktonu ve státě Massachusetts.
Hagler říkal, že dívat se na rabující na ulici bylo skoro jako pozorovat mravence na piknikovém stole.
Jeho matka popsala nepokoje jako opravdu děsivé a z bytu Haglerových nikdo nevycházel po tři dny.
Vzpomínky připomínají spíše akční film- destrukce, chaos a jedním slovem „RAMPAGE„.
Rodina během této doby ležela pod postelí a kulky létaly z každé strany, přičemž pár kulek rozbilo okno ložnice a roztříštilo omítku i nad postelí.
Matka Haglerovi a jeho sourozencům zakázala vstávat a řekla dětem, aby se drželi dál od oken.
Zděšená rodina musela improvizovat, plazili se po pětipokojovém bytě a klouzali se po polštářích, aby se dostali do koupelny a kuchyně. Po skončení nepokojů byly okolní čtvrti většinou v troskách a mnoho aut bylo rozebráno na součástky. Po dalších nepokojích o téměř dva roky později se Hagler a jeho rodina dostali z Newarku a přestěhovali se do Brocktonu ve státě Massachusetts.
Ani tam to neměl Hagler lehké a musel si zvykat:
„Cítil jsem se divně, když jsem přešel z černošské společnosti do smíšené… Na bělochy jsem narážel jen v obchodech. Vždycky stáli za pultem a brali peníze… Opravdu jsem jim nevěřil.“
Začátky ve stylu Karate kida a amatérská kariéra
Hagler si poprvé navlékl rukavice v deseti letech pro sociálního pracovníka, kterého znal jen jako pana Joea, který ho učil sportovat a zapojil ho do poradenství pro ostatní děti.
V roce 1969 začal Hagler boxovat poté, co se na ulici popral s místním boxerem Dornellem Wigfallem– Wigfall Haglera na večírku šikanoval a vyvedl ho ven.
Trénovaný boxer Wigfall Haglera snadno porazil a navíc ponížil, že mu sebral bundu ze zad a oblékl si ji na sebe.
Po tomto nepříjemném dni se Hagler rozhodl stát se silnějším bojovníkem a chtěl se věnovat boxu a své ponížení svému sokoj vrátil v profesionálním ringu, kde ho Hagler dvakrát porazil.
Haglera syn se na tento moment rozpovídal v jednom rozhovoru:
„Můj otec se pak s Donnellem Wigfallem utkal ne jednou, ale rovnou dvakrát a v obou případech ho porazil. Jeden zápas skončil knokautem a druhý rozhodnutím. Pokud si dobře vzpomínám, všechno začalo tím, že šikanátor Donnell Wigfall byl jediným impulsem, který zažehl otcovu vášeň pro box.“
Nejprve vstoupil do tělocvičny Vinnieho Vecchioneho– kde, jak mu nebylo známo, trénoval i jeho tyran Dornell Wigfall. S Haglerem tam nikdo nemluvil a tak po týdnu odešel.
Vešel do tělocvičny, kterou vlastnili bratři Pat a Goody Petronelliovi. Ti se stali jeho trenéry a manažery. Hagler potřeboval mít 16 let, aby se mohl zúčastnit některých amatérských turnajů, lhal o svém věku a tvrdil, že se narodil v roce 1952 místo 1954.
V květnu 1973 získal Marvin Hagler titul Národního amatérského atletického svazu ve váze do 165 liber poté, co porazil Terryho Dobbse, amerického mariňáka z Atlanty v Georgii. Získal prvenství před Aaronem Pryorem a Leonem Spinksem. Po tomto úspěchu se Hagler stal profesionálním boxerem a ukončil svou amatérskou kariéru s bilancí 55 výher a 1 porážku.
Petelice, bomby aneb ničení soupeřů v profi
Haglerova kariéra v profi patří k těm nejlepším co střední váha může nabídnout. Své soupeře ničil jednoho po druhém a lidem dával to co chtěli- koukatelný box,krev a knockouty.
Potkal a porazil několik legend, k jeho nejvýznamnějším zápasum patří zápasy proti Duranoj, Hearnsoj a kontroverzní prohra proti Leonardoj.
Marvelous Marvin Hagler byl rozený bombardér, který se pyšnil se jedním z nejsilnějších úderů ve střední váze a má také nejvyšší procento knockoutů ze všech nesporných šampionů střední váhy – 78 %.
Haglerův čas na trůnu – šest let a sedm měsíců se také zapsal do historie jako druhé nejdelší kralování střední váze ve 20. století, dvanáckrát obhájil titul a z toto jedenáct zápasů skončilo knockoutem.
Nejenže se pyšnil brutální sílou, ale měl také odolnou bradu jako z ocele – za celou svoji profesionální kariéru byl na zemi pouze jednou a proto mnoho expertů považují Haglera za jednoho z nejodolnějších boxerů v historii.
První šance o titul
V listopadu 1979 se Hagler utkal s mistrem světa ve střední váze Vitem Antuofermem v Caesars Palace v Las Vegas v Nevadě. Když zápas po 15 kolech skončil, většina prostého lidu se domnívala, že Hagler vyhrál, ale zápas skončil remízou.
Frustrovaný Hagler byl šokovaný s výsledkem zápasu, ale již se nedalo nic dělat.
Hagler šampionem
Antuofermo později přišel o titul proti Alanoj Minteroj, který dal Haglerovi druhou šanci zabojovat si o titul. Zápas se konal v legendární Wembley aréně. Napjatá atmosféra se ještě více vyhrotila, když se běloch Minter nechal slyšet, že „žádný černoch mu titul nevezme“, stejně jako Hopkins touto poznámkou spustil vlnu kontroverze.
Zápas byl skvělá akční podívaná, již od prvního kola padlo spoustu tvrdých úderu a Hagler svému soupeři z obličeje udělal trhací kalendář, tak že rozhodčí Carlos Berrocal během třetího kola zápas přerušil, aby nechal prohlédnout čtyři viditelné rány na Minterově obličeji. Minterův manažer Doug Bidwell téměř okamžitě uznal porážku. Jakmile Berrocal zápas ukončil, Hagler radostí padnul na kolena a mohl slavit svůj první titul, bohužel ve Wembley vypuklo šílenství a mezi diváky začali nepokoje– začali létat láhve a různé předměty.
Haglera a jeho trenéry musela do šatny doprovázet celá řada policistů, kteří po celou dobu snášeli neustálý nával pivních lahví a sklenic. Po sedmi letech a padesáti zápasech se Hagler stal mistrem světa ve střední váze.
Ke svému soupeři Hagler choval respekt a pochválil jeho odhodlanost:
„Alan Minter si zaslouží veškerý kredit, bojoval jako šampion.“
Obhajoby titulu
Hagler byl aktivním světovým šampionem. Nejprve knokautoval budoucího šampiona Fulgencia Obelmejias z Venezuely v osmi kolech a poté v odvetě technickým KO porazil bývalého šampiona Antuoferma ve čtyřech kolech. Oba zápasy se odehrály v Boston Garden, což mu vyneslo velkou oblibu mezi bostonskými fanoušky. Dalším soupeřem byl Mustafa Hamsho, rodák ze Sýrie, který kladl tvrdý odpor, než v jedenáctém kole podlehl. Michiganec William „Caveman“ Lee vydržel jen jedno kolo a šel si lehnout, zatímco Obelmejias v odvetě v Itálii zvládl pět. Britský šampion Tony Sibson, který také porazil Alana Mintera, byl dalším na seznamu neúspěšných vyzyvatelů a Haglera obětí, přestože šlo o jeden z nejzábavnějších zápasů Haglerovy kariéry, Sibson vydržel jen šest kol. Poté přišel Wilford Scypion, který skončil ve čtyřech kolech. Hagler se mezitím stal stálicí na HBO a jedním z nejvíce oblíbených boxerů své doby, ale to nejlepší ho ještě čekalo – byl čas na velké ryby.
Hagler vs Duran
Haglera 10. listopadu roku 1983 cěkala první velká ryba – legendární Roberto Durán, jeden z nejlepších boxerů v historii tohoto sportu.
Zápas byl o titul nesporného šampiona a ve hře byly tituly – WBA, WBC, IBF a The Ring.
Jeden z fanoušků poznamenal:
Pravděpodobně nejlepší zápasník všech dob v lehké váze svedl vyrovnaný duel s pravděpodobně nejlepším zápasníkem všech dob ve střední váze opravdu těsný zápas. Duran byl jiné zvíře.
Jak se dalo očekávat, byl to Duran, kdo nejhlasitěji žvanil v pokusu dostat se do mysli soupeře a získat psychologickou výhodu. Prohlásil, že vidí „strach v Haglerových očích“,
Sebevědomý Hagler se naopak domníval, že „rozbije Durana“ a předvede mu dominanci, která více než ospravedlní jeho zaručený příjem více než 5 milionů dolarů.
Navzdory očekáváním fanoušků boxu i odborníků, kteří od Haglera čekali naprosto jiný styl boxu, se jednalo o převážně taktickou záležitost, kdy Duran boxoval takticky z ústupu, zatímco Hagler čekal na své příležitosti a chytře si plánoval přesné,silné a efektivní údery.
Zápas začal opatrně a v prvních kolech Duran využíval svůj pohyb a přední direkt, aby se udržel mimo dosah, zatímco Hagler se snažil přiblížit ke svému soupeři a trestat každou chybu tvrdou kombinací. Ve třetím kole si vyměnili tvrdší údery, čímž nastolili intenzivnější tempo a zápas se začal rozjíždět. Pochvalu zaslouží i Durana zadní cross, kterým často Haglera překvapil.
Jednou z hlavních a nepříjemných zbraní byla Haglerova schopnost plynule přecházet z southpaw do ortodoxního postoje, čím svého soupeře frustroval a mátl.
V pátém a šestém kole získal Hagler kontrolu a zasazoval silné údery na hlavu i tělo soupeře a Durana výkon začal trošičku upadat. Hagler ubral na tempu až v devátem kole, čímž Duranovi umožnil chytit druhý dech a vyrovnávat skóre.
Třínácté kolo bylo velké pro Durana a Haglerem otřásl, když trefil výbornou pravačku.
V tomto kole byl Hagler mírně frustrovaný, zmohl se jen na to, aby na svého soupeře při gongu vyplázl jazyk.
Závěrečná kola pro sebe urval Hagler, zdálo se, že po slabším třináctém kole se trošku probral a jeho soupeř si ho nedokázal udržet od těla. Hagler toho využíval – trestal svého soupeře zvedákama na tělo, v každé výměně měl Hagler převahu a spousta tvrdých háku mu prošlo na soupeře hlavu.
Posledních 20 sekund se do sebe borci pustili toe-to-toe a vypadalo to, že by zvádli minimálně dalších pět kol po takto dlouhé bitvě na patnáct kol.
Po třinácti kolech vedl Duran na třech oficiálních hodnotících kartách o jeden bod. Hagler však dominoval ve čtrnáctém a patnáctém kole a zápas tedy vyhral o jeden bod!
Rozhodnutí zápasu bylo: 144-143, 142-141, 146-145 pro Marvina Haglera, který uznal kvality svého supeře:
„Dávám mu velkou pochvalu. Ale uznejte i mně. Tenhle chlap je legenda. … Je to velmi odvážný bojovník. Byl tvrdší, než jsem čekal.“
Duran příjmul porážku a uznal, že byl soupeř o trošíčku lepší:
„Ve 13. kole jsem měl Haglera ve špatném stavu, ale byl jsem příliš unavený na to, abych to dokončil. Přesto nejsem zklamaný. Marvin Hagler byl lepší. To je vše.“
Hagler vs Hearns – souboj titánů
Tento zápas je jenom jeden z mnoha důkazů, že box v dřívější době byl mnohem lepší a tvrdší.
Zápas byl naprostá lahůdka a klasika, která zůstane navždy v naší historii!
Na jedné straně Undisputed šampion s gránatem v rukou Hagler a na druhé straně Hearns, který byl považován za jednoho z nejtvrdších ranařů všech dob,30 ze svých prvních 32 zápasů vyhrál knockautem.
Vzhledem k síle, stylu dvojice a způsobu, jakým oba muži vyhrávali své zápasy, vzbudil zápas obrovskou pozornost médií a fanoušků po celém světě.
Vzrušení a pořádná dávka akce, to je co tento zápas už od začátku sliboval a také se tomu tak stalo – Stali jsme se svědky absolutně šilené akční podívané!
První kolo je do dnes považováno jako jedno z nejlepších v historii celého sportu!
Hearns si byl před zápasem jistý:
„Můžu Haglera zranit. Jakmile ho chytím, dokážu ho dorazit.“
Nabuzený Hagler na tom nebyl o moc hůře:
„Sežeru ho, jako by to byl kus masa.“
Již v prvním kole každý z borců trefil v průměru 50 čistých a tvrdých úderů na tělo a hlavu svého soupeře.
Komentátor Al Bernstein během zápasu popsal intenzitu souboje slovy: „Tihle chlapi házejí rány se zlými úmysly.“
Hagler, který je známý tím, že začíná pomalu, začal agresivně, zasazoval silné údery a tlačil Hearnse k provazům. Hearns odpověděl svými silnými údery a Haglera na chvíli otřásl, ale ten se oklepal jako já po půllitru vodky.
Oba si vyměňovali brutální údery ve rvačce, během níž si Hearns udajně zlomil pravou ruku. Navzdory řezné ráně na čele zůstal Hagler neúnavný a kolo zakončil bombama, které Hearnse přinutily bojovat. Toto kolo bylo označeno za jedno z nejlepších v historii boxu, přičemž hodnocení se rozdělilo: dva rozhodčí určili vítězství Haglera 10:9, zatímco jeden dal vítězství Hearnsovi.
Ve druhém kole viditelně oslabený Hearns zpomalil tempo a místo rvačky se snažil s Haglerem boxovat. Hagler na chvíli změnil postoj, ale rychle se vrátil k jižnímu a úspěšně kontroval údery. Na konci kola Hagler opět přitiskl Hearnse k provazům a zasadil mu tvrdé bomby. Tempo bylo pomalejší než v prvním kole, ale Hagler stále dominoval.
V posledním kole se Haglerovi znovu otevřela rána na čele a rozhodčí zápas přerušil, aby ji zkontroloval. Hagler mohl pokračovat a přešel do útoku. Tvrdá levačka na Hearnsovu hlavu ho poslala zpět a následoval pravý hák, který ho poslal do provazů. Hagler pokračoval silnou pravačkou, po které se Hearns zhroutil k zemi. Hearnsovi se podařilo vstát, když rozhodčí napočítal do devíti, ale byl příliš otřesený na to, aby mohl pokračovat, což vedlo rozhodčího k přerušení zápasu. Hagler oslavoval, byl celý od krve, což byl rozhodující okamžik jeho kariéry.
Hagler mohl slavit dalších úspěch, připsal si nejvetší skalp ve svojí kariéře.
Legendární trenér Emanuel Steward uznal porážku svého boxera: Tommy se snažil, ale Hagler byl dnes prostě příliš.“
První kolo zápasu se zapsalo do historie jako jedno z nejlepších a oba bojovnící sklidili spoustu respektu ze strany legend, včetně Mike Tysona a nebo Muhammada Aliho.
Hagler vs Leonard
Haglera čekal další legendární zápas, tentokrát to byl Sugar Ray Leonard, který se do ringu vrátil po třech letech.
Zápas se konal 6. dubna 1987 v Caesars Palace.
Tento zápas byl již od začátku kontroverzní – Leonard byl mazaný lišák a začal si diktovat podmínky a tahat za provázky.
Leonard trval na třech podmínkách zápasu: chtěl vetší ring namísto menšího ringu, rukavice měly mít 10 oz namísto 8 a zápas měl být na 12 kol namísto Haglerem preferovaných 15 kol.
K zápasu by nedošlo, pokud by tyto podmínky nebyly splněny.
V anketě mezi sportovními novináři před zápasem 46 z 50 tipovalo Haglera za vítěze, očekávalo se v další vítězství šampiona, jelikož jeho soupeř byl neaktivní a nikdy neboxoval ve střední váze.
Legendární trenér Emanuel Steward zápas kritizoval a prohlásil: „Zápas Hagler-Leonard by byl podvodem na veřejnosti. Byla by to další show alá Larry Holmes – Muhammad Ali.
Leonard uznal kvality svého soupeře a nehodlal ho podceňovat:
„Marvin je lepší boxer, než mu lidé připisují a zároveň naznačil svou strategii, jak Haglera přeboxovat.
Řeknu ti, jak porazit Marvina Haglera. Musíš bojovat třikrát za kolo po dobu patnácti sekund. Na začátku kola, uprostřed kola a na konci kola to musíš zopakovat. A ukradneš mu zápas.“
Hagler nastoupil k zápasu neochotně a cítil se pod tlakem, musel přijat Leonardovy podmínky, které zahrnovaly nadměrně velký ring a méně kol.
Přestože se zápasem souhlasil, vyjádřil znepokojení a přiznal, že to byl „zápas, který opravdu nechtěl“.
Zápas začal nezvykle a Leonard měl psychickou převahu, Haglera rozhodnutí vzdát se v prvních dvou kolech svého obraceného gardu umožnilo Leonardovi kontrolovat tempo zápasu. Leonard byl rychlý na nohou, soustředil se na čisté a rychlé kombinace a obranu. Ve třetím kole se Hagler vrátil ke svému southpaw postoji, ale Leonard si již brzy vybudoval náskok. Během celého zápasu Leonard uplatňoval vychytralou strategii, kdy v posledních 30 sekundách každého kola podnikal intenzivní výpady, aby ovlivnil rozhodčí a často se snažil „ukrást“ kola svými závěrečnými údery.
Zápas byl velice vyrovnaný, na jedné straně nekompromisní nátlak ze strany Haglera a na druhé skvělý pohyb a rychlé kombinace v podání Leonarda, který tímto stylem ukradl pár kol ve svůj prospěch.
Ve dvanáctém kole jevili oba borci známky únavy, ale pořád se rvali a věděli, že každé kolo může rozhodnout.
Po závěrečném gongu si byli oba jisti ve svoji výhru a ani jeden z borců se neviděl prohrát. Tak jako to u těsných zápasu chodí – tomu bylo i tehdy.
Dva rozhodčí rozhodli zápas těsně, sedm kol ku pěti na každé straně, přičemž rozhodčí Lou Filippo hodnotil zápas 115-113 pro Haglera a rozhodčí Dave Moretti 115-113 pro Leonarda. Třetí rozhodčí JoJo Guerra označil Leonarda za vítěze se 118-110 – toto skóre je označované za jednu z nejvetších krádeží vůbec, Leonard by musel vyhrát zápas 10:2 na kola.
Hagler prohrál poprvé po jedenácti letech a byl naprosto zdrcený:
„Jak můžeš prohrát souboj, když ti soupeř nic neudělá? Jedinou škodu v tom boji jsem způsobil já.
Myslel jsem, že jsem vyhrál. Vím, že jsem vyhrál. Lidé vědí, že jsem vyhrál a kdybyste se dívali, věděli byste to také.“
Leonard, který se dostal svému soupeři do hlavy věřil, že byl v ringu lepším:
„Udělal jsem, co jsem musel. Neměl jsem na výběr. Haglera jsem se nebál. Nikdy jsem se ho nebál. Byl to tvrdý chlap, skvělý bojovník, ale věděl jsem, že mám schopnosti na to, abych ho porazil.
Tu noc jsem měl úkol. Musel jsem to udělat pro sebe, svou kariéru a rodinu.“
Tímto se po zápase spustila vlna kontroverze a kritiky vůči tomuto sportu.
Kontroverzní rozhodnutí ve prospěch Leonarda vyvolává tolik emocí jako žádný jiný verdikt vynesený v moderní éře. Pokud chcete naštvat fanouška Haglera a máte dost odvahy, pak je to jednoznačně nejlepší místo, kde začít.
„Když zápas skončil, zůstal Hagler dlouho v šatně“ vzpomínal Borges, který měl k boxerovi i jeho týmu velmi blízko.
„Byli jsme všichni zklamaní.“
Nakonec jsme odešli a šli ze zadní části Caesars Palace kolem bazénu směrem k hotelu. Najednou tam nějaký chlápek nakládá pivo na korbu náklaďáku a Marvin ho požádá o pivo. Ten chlap se otočil a řekl: „Ježíši, to je Marvin Hagler“ a dal mu celou bednu.
Hagler usiloval o odvetu, ale Leonard, který se držel svých předchozích plánů na odchod do důchodu, se rozhodl znovu odejít do důchodu – byl to jeho třetí z pěti významných odchodů do důchodu. V červnu 1988, 14 měsíců po jejich zápase, odešel frustrovaný Hagler do důchodu.
O měsíc později Leonard oznámil návrat a pravděpodobně další jednu z jeho „mindgames„, aby se utkal se šampionem WBC v lehké váze Donnym Lalondem v superstřední váze. V roce 1990 Leonard nakonec Haglerovi nabídl odvetu v hodnotě 15 milionů dolarů, ale Hagler, který nyní žil poklidným životem v Itálii odmítl.
Přiznal:
„Kdysi jsem to chtěl, ale už mě to přešlo.“
Bob Arum ze společnosti, který zápas propagoval, o víkendu hovořil o zápase a proč k odvetě nikdy nedošlo:
„Marvin mi po zápase řekl, že už má boxu dost. Asi o rok později, na to nikdy nezapomenu, pořádal Caesars Palace akci, která byla jakousi poctou boxu v Caesars Palace. Měli tam Aliho, Leonarda, Hearnse, Durana a Haglera – všichni tam byli, všichni jsme byli oblečeni ve smokingu,“ řekl Arum.
„V jednu chvíli, když jsme seděli před večeří, jsem stál vedle Raye a ten se podíval přes místnost a řekl: ‚Bobe, jdi za Marvinem a řekni mu, ať se nechová jako fetka. Pojďme udělat odvetu, vyděláme spoustu peněz.‘
„Tak jsem to samozřejmě udělal. Šel jsem tam a řekl: ‚Marvine, mluvil jsem s Rayem a Ray říkal, že musíš udělat odvetu, že se na tom dá vydělat majlant.‘ A Marvin se na mě podíval takovým tím chladným způsobem, jakým se umí na někoho podívat, a povídá: ‚Bobe, řekni Rayovi, ať si zařídí život‘. A to byl konec a já věděl, že od té chvíle už žádná odveta nebude.“
Spousta fanoušků toužili po odvetě, ke které nikdy nedošlo a mohou jen spekulovat kdo byl lepším bojovníkem.
Tak či tak to byl výborný a těsný zápas a soupeř Haglera si zaslouží svůj respekt – Byl delší dobu neaktivní a jako jeden z mála se Hagleroj dostal do hlavy a měl nad ním psychicky na vrch.
Život po kariéře
Po prohře s Leonardem se Hagler přestěhoval do Itálie, kde se stal známou tváří akčních filmů. Hrál například amerického mariňáka ve filmech Indio a Indio 2 . V roce 1997 si zahrál po boku Terence Hilla a Giselle Blondetové ve filmu Virtuální zbraň. Hagler také poskytoval boxerské komentáře pro britskou televizi
13. března 2021 světěm obletěla smutná zpráva, Haglera manželka oznámila že zemřel přirozenou smrtí ve svém domě v New Hampshire ve věku 66 let.
Hagler po sobě zanechal pět potomků, kteří mohli byt na svého otce pyšní.
Svět boxu po smrti Marvina Haglera utrpěl další ránu a příšel o legendu: Sugar Ray Leonard, Haglerův slavný soupeř z legendárního zápasu v roce 1987, popsal jejich střetnutí jako „nejblíže smrti,“ což svědčí o Haglerově tvrdosti a označil ho za skutečného bojovníka a soupeře, kterého si hluboce vážil.
Barry McGuigan, bývalý šampión pérové váhy, vyjádřil šok a smutek, vzpomněl na krásné chvíle, které spolu strávili a uctil Haglera jako legendu. Oscar De La Hoya se rovněž podělil o svůj smutek a označil Haglera za „jednoho z největších, kteří kdy vstoupili do ringu“.
Bývalý šampion těžké váhy Lennox Lewis se vyjádřil k Haglerovu smrti a prozradil, že Haglerovo nasazení při tréninku inspirovalo jeho vlastní přístup k přípravě na zápasy. Adam Smith ze Sky Sports vzpomínal na Haglera nejen jako na hvězdného zápasníka, ale také jako na srdečného člověka.
Svět boxu přišel o jednu ze svých největších legend, ale jeho úspěchy a činy zůstanou navždy zapsány v historii tohoto sportu.
Odpočívej v pokoji šampione!
