Chat now !



LOGO.jpg

Konečný vzpomíná na otce Milana: Byl to prostě frajer. A tečka!

http://g.denik.cz/50/e5/brno_sport_box_legenda_milan_konecny_denik-380.jpg

ÚSTÍ NAD LABEM - Jsou to přesně dva týdny, kdy do boxerského nebe odešel Milan Konečný, první český profesionální boxer a také otec toho nejúspěšnějšího - Lukáše Konečného.

Profiboxing.cz se rozhodl uctít památku výtečného boxera, ale i skvělého kamaráda rozhovorem právě se synem Lukášem, který je plný vzpomínek na společné zážitky, ať již těch úsměvných či vážných. I kvůli zachování autenticity doznalo povídání s prvním českým profesionálním boxerským mistrem světa jen minimálních korektur a úprav.

V Lukášových očích a také srdci byl, je a navždy zůstane Milan Konečný kamarádem, motivátorem, vzorem, autoritou a jen tak mimochodem i báječným otcem...

Lukáši, jak jsi vnímal, když tvůj otec začal boxovat?

Nedokážu to úplně posoudit, bylo mi asi pět nebo šest let, navíc táta sportoval vždycky. Později ale pro mě bylo samozřejmě hodně příjemné chodit na jeho zápasy, na ligu ještě do Brna. Chodil jsem i na tréninky, byl tam nějaký syn jiného boxera, se kterým jsme se skamarádili, kopali do míče a občas také bouchli do pytle.

Byl to ten kamarád, který ti dal podle jedné historky někde v lese na hubu a de facto tě přivedl k boxu?

Tak o tom já nic nevím. (směje se) Ne, je pravdou, že jsem byl jako kluk otloukánek, brýlatý, ostříhaný podle kastrolu, ideální terč. Možná i proto mne začal box tak bavit, mohl jsem na sobě něco změnit, mohl jsem v tom sportu něčeho dosáhnout.

Otec byl policista, ti bývají hodně přísní, striktní, zároveň ale féroví a rozhodní. Byl takový i tvůj táta?

Dá se to tak říct. Byl hodně přísný a striktní. Dá se říct, že byl hodně striktní. Hodně dlouho mě nechtěl nikam pouštět a když už mě někam pustil, tak jsem musel být brzo zpátky. A když jsem přišel pozdě, tak bylo zle. I na diskotéky jsem začal chodit hodně pozdě. Jednou se mi třeba stalo, že jsem byl na druhé straně Ústí na rande. Měl jsem to přesně vypočítané, šel jsem na autobus a viděl jsem, jak se mi ti lidé v busu smějí. Já si říkal, co se děje, no a řidič prostě na té zastávce nezastavil. Takže co mi zbývalo, musel jsem vzít nohy na ramena a utíkat celou cestu až domů. A takových příhod a nebo těsných příchodů jsem zažil hodně.

Přilétla ti někdy od otce i facka?

Já byl bitý jako žito, ale nejen od táty, také od mamky. Když jsem byl drzý na učitelku nebo si vymýšlel blbosti, tak jsem prostě dostal nařezáno. Dříve jsem možná byl naštvaný, uražený, ale teď to schvaluji, přísnost musí být. Dneska se snažím sám podobnou výchovu praktikovat.

Ještě k fotbalu. Někde jsem četl citát, který vyzněl, že ne úplně schvaloval tvůj kladný vztah k fotbalu. Jako kdyby nevěřil, že v něm můžeš něčeho velkého dosáhnout. Jak to bylo?

Co si pamatuji, že jako malý kluk jsem byl na fotbal šikovný. Ale od té doby, co jsem ho začal hrát závodně, trénovat, chodit do sportovní fotbalové školy, tak mě přestal bavit, tréninky mě nemotivovalo. Naopak, když jsem boxoval, tak mě ty tréninky bavily, přidával jsem si. Zpětně, když si to uvědomuji, když se o tom teď bavíme a já si ty momenty vybavuji, tak mě prostě fotbalové tréninky nějak nebraly, ale boxerské ano, snažil jsem se v boxu nějak vyniknout.

Pod dohledem otce?

Jak se to vezme. Otec mě sice měl pod kontrolou, ale nikdy mě vysloveně netrénoval. Třeba on s kluky končil trénink a mně teprve začínal. Vždycky mi říkal, ať mě trénují trenéři, že oni tam od toho jsou, on byl pro mě spíše obrovským motivátorem. Samozřejmě mi i radil, bavili jsme se o boxu, ale nikdy mě netrénoval. Díky tátovi jsem ale měl obrovskou výhodu v něčem jiném. Když někam jezdila reprezentace chlapů na soustředění, tak já jsem jezdil s nimi, i když mi bylo třeba třináct, čtrnáct let. To mne hrozně do další kariéry nakoplo, i když jsem tam nebyl nejlepší a nevynikal. Ale zase výrazně nezaostával, třeba když nás bylo na soustřední dvacet a měli třeba běh, tak já byl kolem desátého místa.

Hodně se řeší i dnes, zda pouštět mladé kluky do ringu s dospělými, většinou to nedělá dobrotu, kluci se s porážkami těžko srovnávají psychicky. U tebe to problém nebyl?

Ne, pro mě to bylo jasné plus, není o čem debatovat. Je to otázka psychiky. Dostával jsem do huby, ale protože to byli rozumní chlapi, tak mě sundali až na konci kola nebo mě bili s rezervou. Pro mě byl postupně úspěch nedostat ránu na břicho, potom je trefit, a neustále se zlepšovat tak, aby byly ty sparingy vyrovnanější a vyrovnanější. I tady ale byl vliv táty znát. V šestnácti Vrba s Žáčkem chtěli, abych boxoval velké zápasy s chlapy, já chtěl samozřejmě také, ale táta řekl, že ne a že mám čas. A jsem za to rád, protože zpětně vím, že měl pravdu. Na ty nejlepší bych neměl a táta to věděl. Chtěl mě prostě chránit. A tak to bylo vždycky, když se mu něco nelíbilo, řekl si k tomu své. Sice mě přímo netrénoval, ale samozřejmě na mě dohlížel. Dokázal mě držet na zemi, i když jsem přivezl první bronz z mistrovství světa, sice mě pochválil, ale určitě nepřechválil.

Táta ničil soupeře odspodu, stejně jako ty. Byli jste si boxersky podobní?

Ty si asi nedokážeš představit, jak táta boxoval, já trochu ano a ty jeho začátky byly prostě libové. Jel na první mistrovství republiky, měl za sebou pár zápasů, v tu dobu už starý dědek, ale on je tak uchvátil, že ho chtěli okamžitě do Ústí a taky že jsme se potom stěhovali. Táta se prostě nadechl, házel údery, nadechl a znovu. Prostě paráda, techniku sice neměl, ale vůli, sílu a psychiku měl neskutečnou a tím dokázal své soupeře ničit.

Takže podobní si jste. Tyhle vlastnosti máš v ringu také...

Rozhodně. Táta mě k tomu vždycky směřoval, já jsem na tom lépe technicky, ale jen pro to, že jsem s boxem začínal jako malý kluk, ne coby dospělý chlap, ale jinak ty morální vlastnosti mám určitě po tátovi a je to jeho zásluha.

Jak bys teda váš vztah otec-syn popsal?

Něco mezi kamarádem a přísným otcem. Jezdil se mnou na výlety, hrál se mnou hry, ať už venku nebo ty stolní, ale také mě zároveň dokázal seřezat, když jsem byl parchant. Byl pro mě obrovská autorita. Zároveň si nás ale hodně lidi pletli, byli jsme si hodně podobní. Ještě dlouho po tom, co jsme se přestěhovali do Ústí, tak na mě hodně lidí volalo Mílo a já na to slyšel. (usmívá se)

Něco mezi kamarádem a přísným otcem. Takže jak to bylo s osobními věcmi, svěřoval ses mu třeba s problémy s holkami, s novými láskami nebo na to byla spíše mamka?

Holky a podobně, to jsem se spíše svěřoval mamce. I když mamka byla také hodně přísná. Pamatuji si, že v nějakých sedmnácti mě chtěla seřezat za něco hned ve dveřích, hodila jednu facku, druhou, obě promáchla, protože jsem se uhnul, máma naštvaná a hned volala Mílo, on mi uhýbá... (směje se)

Takže boxerský trénink se ti zjevně hodil i doma...

To rozhodně. (kýve hlavou a opět se usmívá)

Taková tradiční otázka pro vzpomínky, vybavíš si nejzábavnější společný zážitek?

Jeden libový zážitek mám. Ještě v Brně, asi ve třetí třídě jsem zapomněl penál, pouzdro, prostě vše do školy, neměl jsem s sebou nic a psali jsme diktát. Někdo mi půjčil pero, no a když mi ho učitelka za pár dnů vrátila, tak v tom diktátu bylo normálně gumováno, byly tam chyby, já měl trojku, i když jsem věděl, že jsem to tak nenapsal. Ale když jsem to řekl doma, protože jsem si tím byl jistý, tak mě zmydlili. Až později mi táta přiznal, že jsem měl tehdy pravdu, ale že mamka tu učitelku neměla ráda, tak jsem to holt to tehdy odnesl já. Vím, že jsem to tehdy obrečel, ale když si na to vzpomenu, tak vím, že udělali dobře.

A ten nejsilnější zážitek? Byl jím společný galevečer v Ústí v roce 2003?

Hele, víš, že ani ne. Oba jsme byli v klidu, my jsme tehdy i říkali, že kdyby nám někdo dal nějaké pěkné peníze, v té době třeba nějakých sto tisíc, abychom proti sobě nastoupili, tak bychom do toho šli. My to neměli jako Kličkové, kteří se vlastnímu souboji vyhýbají. Myslím, že i mamka by to zvládla. Takže jsme ten galavečer zase tolik neprožívali. Pro nás to bylo hezké, ale že by to byl nějaký extra hluboký zážitek, to ne.

Máš teda nějaký jiný?

Tohle ze mne nedostaneš, protože já měl těch zážitků s tátou tolik, že takhle z hlavy fakt nevím, možná kdybychom na něco konkrétního narazili, ale takhle vážně nevím. Vzpomínám si třeba, že jsme byli v Ústí na koupališti, vykradli nám skříňku, tehdy mi otec řekl, ať jdu domů pro náhradní klíče k autu, že on na mě u něj počká, aby nám ho někdo neukradl, protože klíčky byly samozřejmě v té vykradené skříňce. Na parkovišti pak potkal nějakého kluka, jak si hraje s mými hodinkami. Ten mu řekl, že je dostal od nějakého chlápka, co seděl v hospodě, tak tam táta naběhl, zmydlil ho a myslím, že jsme tenkrát všechny věci dostali zpět. Ale pro mě je nejsilnějším zážitkem fakt, že moje dětství bylo naprosto v pohodě, kromě těch pár výprasků, co jsem dostal. (usmívá se)

Táta narozdíl od tebe, teda zatím, boxoval i v Americe. Byl jsi tam s ním?

Nebyl, někdo platí letenky a aby někdo platit další navíc, to byla blbost, takže tam s ním jezdil manažer a trenér. Já byl na jeho zápasech v Německu, pamatuji si, jak tam někoho seřezal o titul mistra Německa a oni ho okradli a dali titul tomu domácímu bijci (roku 1997 v souboji se Silviem Meinelem, pozn. redakce).

V roce 1992 přišel o olympiádu v Barceloně, protože Mezinárodní boxerská federace snížili horní hranici pro mezinárodní závody boxerům ze 32 na 34 let (nyní je to opět 34 let, pozn. redakce). Jak to tehdy vnímal?

Strašně ho to štvalo, olympiáda je pro amatérské boxery vrchol, jednou za čtyři roky. Tohle byla věc, která ho nakopla, neboxoval vlastně ještě dlouho a nechtěl končit, byl relativně v plné síle. Tím, že nemohl boxovat na mezinárodní úrovni, sice chvíli boxoval doma, ale byla by škoda, kdyby nezkusil profíky, určitě na to měl. To pak i dokázal, na to, jak tam šel starý, tak boxoval dlouho a měl hodně slušné výsledky.

Pokud jsou záznamy správně, tak tvůj otec v roce 1988 na Grand Prix v Ústí zbil Alexandra Lebzjaka, který o dvanáct let později porazil ve finále her v Sydney Rudu Kraje...

A nebyl to jediný podobný zápas. Táta boxoval s hodně super boxery, dokázal s kýmkoliv udělat vyrovnaný a pěkný zápas.

Třeba i s Ludovítem Plachetkou, kterého porazil celkem pětkrát? Byli kamarádi?

Táta byl Brňák, byly to vždycky zajímavé zajímavý zápasy, táta ho ale vždycky porazil, byli samozřejmě kamarádi. Ludva pak byl na hrách v Atlantě, kde udělal hodně slušné umístění (9. místo, pozn. redakce). I z tohoto pohledu byla škoda, že táta nemohl jet do Barcelony čtyři roky před tím.

Před pár lety se táta vrátil do Brna. Proč?

Otec byl vždycky Brňák, vždycky věděl, že se vrátí až skončí s boxem a také s prací u policie. I když kariéru nezakončil jak je oficiálně uvedeno v roce 2004, ale před třemi lety jednou exhibicí, kdy vyhrál před limitem. On to měl být regulérní zápas, ale jeho soupeř neměl v pořádku všechny doklady, tak se z toho udělala exhibice. Ale i tak otec jasně vyhrál. Byl to prostě frajer a tečka. Hotovo. (pousměje se)

www.profiboxing.cz                                                                                                  Antonín Vavrda

2012-06-20 11:29:16
mirokan71





Týmto borcom stránka vďačí za 
svoj rozvoj : 
FERGUSS
HAYEMAKER
TUSITEL
MS
? iniciály J.F

CENT
ABC
USYK

 
Bez názvu.png






Ak sa vám stránka páči, môžete prispieť na jej rozvoj. Je to nepovinné a čiastku si každý volí sám. Ďakujem
Správy zo sveta boxu 24 hodín denne, 7 dní v týždni
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one